Malé příběhy
Tady najdete malé příběhy, nasbírané na cestách. Příběhy našich větších cest najdete tady: https://blog.idnes.cz/ivamrkvickova
19. srpna 2026 – práce dokumentaristů v Paměti národa je teď hodně utlumená, ale já stejně vzpomínám na to, co se mi přihodilo v únoru nahoře v Krušných horách
Nijak zvlášť jsem nezkoumala, kam to vlastně jedeme na jarní prázdniny. Rozhodli jsme se pozdě, takže možností už nebylo moc. Našli jsme si starou chatičku v Krušných horách, takovou tu, kde si musíte topit v kamnech, ale světlo svítí a voda teče.
Od nás z jihu to byla docela dálka. Naštěstí jsme jako obvykle jsme jeli na audioknihu, tentokrát na Skandara a jednorožce. Některá auta možná jezdí na naftu nebo benzin. Já jsem přesvědčená, že tonaše jezdí na audioknihy. každopádně bez nich nikam nedojedeme. I tak jsme se ke konci už těšili, až tam budem. Jenže když jsme vystoupili z auta, místo úlevy se ve mně všechno sevřelo.
Nedalo se dojet až k chatce, museli jsme zaparkovat u turistického rozcestníku. A na něm stálo: býv. vězeňský tábor Rovnost. Udělalo se mi špatně.
Jindy bych se dívala, jak bílý sníh prosvěcuje šedavý den, jako by už jenom svojí tichou přítomností dodával tmavým smrkům sváteční nádech. Místo toho jsem ucítila hluboko v břiše zimu.
Tábor Rovnost? Teprve teď mi došlo, že jsme před chvílí projeli kolem šipkjy, kterou jsem, otupělá dlouhou cestou, pořádně nevnímala. Tábor Vykmanov. Dvě místa, která pan Vlach, se kterým jsem vloni natáčela pro Paměť národa, málem nepřežil.
Byl to teprve druhý pamětník, se kterým jsem natáčela, neuměla jsem pořádně klást otázky, neuměla jsem nic. Ale on mi svůj příběh pověděl a já pak nemohla spát.
Když panu Vlachovi pro nesouhlas s komunistickou ideologií nedovolili dělat vysněnou práci parašutistického instruktora, pro kterou měl vojenský výcvik, sehnal jen místo v kravíně. A kamarád ho varoval, že může být i hůř. A tak se pokusil přejít hranice do Německa. Přes ostnaté dráty se dostal, díky drilu z vojny sebou včas hodil na zem, než po něm začali střílet. Ale nakonec ho chytili.
Tady na Rovnosti odmítl pro režim těžit radioaktivní rudu. Zavřeli ho. Znovu. A znovu. Spánek, přerušovaný bušením na dveře, jídlo jen obden, žádní postel. Vykmanov byl ještě horší. V přesně takovéhle zimě, jaká je teď kolem mě, ho hodili do korekce, s rukama spoutanýma tak, že mu otekly jako dvě koule. Nechali ho v kamrlíku s vymlácenými okny, s teplotou stejnou, jako byla venku.
Nosíme věci do chatky a já si říkám, jestli si to krajina pamatuje. Nebo je to jenom lidská představa? Tábor je dávno pryč, na Rovnosti stojí jen kostra jedné z budov, Řetízkárny. Na louce pod Řetízkárnou je roztroušeno pár chatek. Děti z jedné z nich mají na povlovné loučce natažený podomácku vyrobený provazový vlek, sjíždějí rovinatý svah, kutálejí se a smějou. Je to pryč. Zaplaťpámbu.
Jenže když jdu večer v tichu a tmě povenčit Kulíška, všimnu si, že světla nad vstupními dveřmi několika chatek svítí. Do jedné z nich se někdo vrací, aha, nechal si rozsvíceno, aby nemusel tápat tmou. Jenže, copak s sebou nemá mobil, aby si posvítil? Zatímco obcházím velkou louku, sleduju stíny. Nikdo další se nevrací. V chatkách se svítí, někde bliká obrazovka. Pah zhasnou, jdou spát. Světla nad vchodem zůstávají rozsvícená.
Pomalu se vracím. Zvedne se vítr a smrky se pomalu, šustivě rozkývou. Měkkými, dlouhými pažemi zakrývají staré jámy, prorůstají je kořeny, obalují teplým dřevem kusy rezavých traverz a drátů.
Ale něco z té země pod sněhem přece jen vystupuje. Zvlášť teď. Za tmy, v mrazu, v nočním tichu a samotě. Něco, co je potřeba prosvítit aspoň holou žárovkou nad vchodem. Sníh je umrzlý, křupe jenom tak tiše, aby každý slyšel své vlastní kroky. Vracím se do chatky, zavřu sebou a natáhnu se po vypínači. Venkovní světlo se rozsvítí.
Příběh pana Vlacha, se kterým natáčel nejdřív Ústav pro studium totalitních režimů a který jsem zpracovala pro Paměť národa, si můžete přečíst nebo poslechnout tady: https://www.pametnaroda.cz/cs/vlach-jan-1930
